V pátek odpoledne zaskřípaly brzdy autobusu na Vysokém Potoce nad přehradou Šance. Po pohodové pěšince se šlapalo skoro samo a jako bonus byla cesta poseta krásnými výhledy především na Lysou horu. Cestou jsme nepotkali ani živáčka, což by se na staré známé Lysé hoře nemohlo stát. Smrk je místem pro všechny smysly, božské ticho, výhledy, kam oko dohlédne, všude jen vůně lesa. Nezůstat na tomto místě přes noc by byl hřích, a proto jsme se rozhodli v sedle pod Smrkem přenocovat. Výhled na Ondřejník a bublající kotlík s horkou vodou, protože co by to bylo za romantiku bez plecháčků s horkým čajem. Edice Hurá na hory nejen že vybízí k samotnému putování, ale zaručeně ji oceníte, když už jste přímo v horách. Horký čaj z plecháčku zahřeje, ale ruce vás pálit nebudou. My jsme plecháčky využili na všechny chody naší luxusní večeře 😊 Zelený čaj, čínská polévka a jako hřeb večera opět zelený čaj. Noo a trocha rumu.
Ráno jsme se sbalili, uvařili čaj do termosky a pelášili dolů na Ostravici. Čas je v horách neúprosný a nás čekal náročný den, plný dalších nejen ,,výškových metrů“. Cestou po kamenech jsme si odpočinuli u studánky, kde se nám hodili plecháčky, které sušíme jak jinak než přidělané přímo na batozích. Na Ostravici byl konečně čas na teplý čaj, který v termosce zůstal horký a krásně provoněný. Ten pocit, když se zmrzlými rukami otevřete termosku a z ní stoupá pára...
Kopečky nabírají na intenzitě a je jasné, že se pomalu přibližujeme vrcholu královny Beskyd. Místo navštěvované spoustou turistů, ale stále se svým osobitým moravským kouzlem. Double za námi, stále ještě teplý čaj z termosky upíjíme při kochání se nádhernými výhledy a pomalu nabíráme síly na sestup a poslední vrchol dnešního dne Ondřejník. Jak jinak než u dobrého jídla, tentokrát volím paštiku a nešlápnu vedle. Cesta dolů není zrovna nejpříjemnější, ale všudypřítomná příroda nás naplňuje tolik potřebným klidem a nadhledem. Také vám hory pomáhají unavit nohy a uvolnit mysl? Vidět věci s nadhledem? Mě bezesporu ano, to je asi i jeden z důvodů, proč mě hory táhnou jako magnet. Už jsme pomalu ve Frýdlantu nad Ostravicí, ale nesmíme zapomenout jedno z mých velice oblíbených míst, vesničku Malenovice. Chodívám přes ní často, a i když vlastně nevím čím, má pro mě tohle místo osobité kouzlo a zvláštní energii, obzvláště pak kostelíček na Borové, který se nad vesnicí tyčí jako strážná věž.
To už je ale dávno po obědě a blížíme se k Frýdlantskému nádraží. Nohy už ale sotva plandají někde zamnou a rychlost chůze se blíží šnekovi. I když je Ondřejník spíše pohodová procházka, než kdovíjaká vysokohorská turistika, pro mě už je cesta jako lezení na Everest bez kyslíku. 😊 Čtyřicet kilometrů v nohách je asi prozatím moje magická hranice a jenom pořádně vychlazená dvanáctka mi dodává energii na cestu dolů. Po cestě ještě zastavujeme v ,,prvním výškovém táboře“, jak se říká samoobslužné hospůdce, kde si dáváme vaječňák z plecháčku a mastíme dolů. Zničené nohy, vyčištěná hlava, spousta zážitků a klid v duši. To jsou hory – tak Hurá na ně. A plecháček sebou….. Pokud hledáte nerozbitného a neúnavného parťáka na cesty, který málo mluví, ale hodně slouží, s plecháčkem nešlápnete vedle. 😊
